Menu

Zapomeňte na Gökçeadu, kde není vítr, nejsme ani my, ale pěkně po pořádku.

Na tuto dovolenou jsme vyrazili letecky, abychom se nemuseli trmácet čtyři tisíce kilometrů autem. V pátek dorazil tranďák a zbytek party. Jejich první věta byla: tady nefouká jedeme na Lefkádu. Po zralé úvaze, podpořené změřením trasy v Google mapách, tuto variantu opustili. Asi dvě hodiny jsme seděli nad internetem a hledali nejbližší vhodný spot. Bylo jasné, že potřebujeme termiku a Raďák, bůh proč, zmínil Gökova. Tenhle spot funguje na termiku a leží přesně proti ostrovu Rhodos. Ve výsledku to znamenalo sbalit všechny věci, říci naším domácím ahoj , a ujet nějakých 550 km.

 

 

První problém znamenal vypořádáním za apartmán. Naštěstí jsme neplatili nic dopředu a pan domácí nebyl doma. Přes Google překladač jsme zkomponovali následující znění v turečtině "Camii pencere dışında, dua yüksek sesle, hiçbir domuz, aynı inek ve öküz ana davası vardı". To by se dalo volně přeložit jako: "mešita za oknem, modlitba moc nahlas, nikde žádné vepřové, samá kráva a samej vůl, sallam aleikum".  Jako odškodné jsme přidali půlku nájmu na další den a třikrát jsme se pokřižovali. Letící kameny za naším Renault Symbol přičítáme spíše ušlému nájmu.

 

První trajekt nás vzal z ostrova Gökçeada na poloostrov Gallipoli a pomocí dalšího trajektu jsme překonali průliv Dardanely, spojující Středozemní a Černé moře, a přistáli v městečku Çanakkale. Atomové hodiny v našem Renaultu Symbol,  který jsme díky spotřebě promptně překřtili na Hyena, ukazovali jednu hodinu po poledni. Podle Dušanova průzkumu leteckých snímků nás čekala víceméně cesta po dálnici. Jak jsme záhy zjistili, to co vypadalo na leteckých snímcích jako dálnice, dálnice skutečně byla, jenom nedostavěná.

 

 

Na tureckých silnicích a dálnicích toho člověk zažije opravdu hodně. Nejzbytečnější vybavením jsou blinkry. Jejich používání musí být v rozporu s Koránem, jinak si neumím vysvětlit proč je turečtí řidiči absolutně ignorují. Bezpečnost provozu je vykládána vůbec velmi volně, předjížděli jsme auta, která měla 7 až 11 pasažérů.  Traktor či motocykl v rychlém pruhu na dálnici v protisměru byl taktéž nezřídký jev. Zřejmě program určený pro dárce orgánů či nějaká místní adrenalinová hra.  Cesta směr Izmir ubíhala v poklidu, cesta nebyla sice dálnice, ale po pár desítkách kilometrů nás čekala čtyřproudová silnice, které nesahá naše D1 ani po kotníky. Vůbec silniční infrastruktura na hlavních tazích je tu na dobré úrovni. Mýto je na dálnicích a je vybírané elektronicky. Zatímco Raďák kvůli tomu udělal objížďku 40km, Jiřina si s tím nedělal vůbec hlavu. Pokud ho na hranicích chytnou, bude v nejhorším krmit pávy na Sultánově dvoře.

 

Za turistickým letoviskem Izmir nás čekalo dalších 250km směr Mugla s cílem v městečku Akyaka - vesnička Gökova, kde leži spot, je hned vedle. Do něj jsme dorazili v devět hodin večer a začali hledat ubytování. Raďák s Jiřinou zaparkovali v kempu pro kurdské utečence, vše ostatní nemělo známku punku. My jsme původně měli 120m2 bejvák se dvěma ložnicemi, bazénem a tureckým harémem  bratru za 2500,- Kč na noc. Největší nevýhoda byla v tom, že to bylo hrozně daleko do krámu pro chleba a rohlíky, proto jsme zvolili skromnější ubytování v hotelu přímo na náměstí za 1500,- Kč. Zatímco Michal s Lenkou obývají rozkládací gauč v kuchyni, my s Dušanem manželskou postel v ložnici - je širší.

 

Že je tohle místo našemu sportu zaslíbené, jsme poznali po procházce hlavní třídou (žádnou Pařížskou nečekejte), dva kite obchody, kite bar. Podle místních měl vítr začít fungovat kolem poledne. Pro jistotu jsme natáhli budíky na šest ráno, co kdyby náhodou, a napsali Buřtovi - ať nás očekává v Rhodosu na frappe. No abych to zkrátil - nefoukalo. Pár poryvů a naše zpruzené ksichty vyžadovali mimořádné řešení. Večer jsme rozjeli větrný tanec - rum, vodka a zelená - a v podroušené náladě jsme se odebrali do našich příbytků.

 

Dnes dopoledne - v předtuše žádného větru - jsme si udělali krátký výběh 6km v místních kopcích a zacvičili na TRX. V poledne dorazila těžko uvěřitelní zpráva, že dole na spotu je plno kajtů. Náš Renault Symbol letěl jako blesk, cestou jsme přejeli tři kočky, jednoho psa a starého turka. Občas nás předjel i zadek našeho vozu, to když Dušan řezal zatáčky jako Collin McRay. Na spotu jsme parkovali přes ručku a v podstatě vystupovali ještě za jízdy.

 

Co čert nechtěl, představte si to, našemu Renault Symbol se zasekl zámek kufru. Představte si, že všichni kolem vás jezdí a vy jenom bezmocně stojíte u auta, protože se nemůžete dostat k vybavení. Zkoušeli jsme zámku domluvit po dobrém - šeptali, přemlouvali a hladili - i po zlém - nadávky, klení a bušení - a nic. Kolem jdoucího turka - toho času vracejícího se z okopávání brambor - jsem požádal o zapůjčení motyčky, pomocí které jsem hodlal - v aktu největšího zoufalství - otevřít kufr jako konzervu. Naštěstí se ukázalo, že lze použít méně invazivní metodu a pomocí klíče jsme odmontovali zadní sedačku a vytáhli všechno vybavení.

 

Na spotu bylo v tu chvíli celkem dost kite škol a výuka probíhala intenzivně. Spot k tomu přímo vybízí, protože 150m od břehu člověku sahá sotva voda po pás. Poprvé v životě jsem viděl v akci tureckého pana Lorence. Frajer seděl na kempingové židli přímo v moři a koučoval svou ovečku přes vysílačku. Do moře vybíhá hráz, která přehrazuje pláž na část pro free style a pro učení. Za hranicí 200m je zóna volné jízdy. Z free style zóny se zajet do říčního ramene, které je asi 10 metrů široké. Termika fungovala jako švýcarské hodinky a foukalo stabilních 6,5 m/s. Přestože část moře pro učení byla celkem přeplněná, free style zóna a volné moře nabízelo spoustu prostoru pro vyblbnutí. My jsme jezdili až do půl sedmé večer a teď jsme rozbití jako cikánské hračky.

 

allboards crew

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Color I Color II Color III