Menu

Rujána kajterská Mekka v srdci Baltsého moře, kde i v létě nemá voda více než deset stupňů.

Od začátku týdne se předpověď barvila do fialova a přibývající počet nabídek ve skupině Kite spolujízda značil, že bude ve Wieku pěkně natřískáno.

Z naší obvyklé partičky začali jednotlivý členové odpadat jako omítka z východoněmeckých paneláku. Jen tak namátkou: Raďák dělal pana domácího, krotitel plastické trhaviny vyrazil na Moto GP a Dušana nelákala vidina stanového městečka velikosti Jižního města. V pátek v půl desáté to vypadalo, že celý zájezd padne, protože jsme neměli vybavení do Lorencovi školy kajtového umění. Za speciální zmínku stojí, že nám trn z paty vytrhl Raďák, který zapůjčil chybějící trapík a desku. V sobotu, v půl třetí ráno, náš černý Passat kombi vyrazil směr severozápad na přibližně 700km dlouho štreku ve složení: , Jiřina a Ráďa.

Během cesty se nestalo nic zvláštního, tedy nic co by člověk neočekával, když vyráží s Jiřinou. Bylo to poprvé, kdy jsem jel na Rujánu trajektem. Naštěstí to nebylo z Polska nebo Dánska, ale jenom 350 metrů za 5e, díky kterým jsme ušetřili pěknou zajížďku. Během jízdy jsme našeho padavana Ráďu zasvětili do teorie kajtování. Podle Jiřiny nebyla ta průprava tak dokonalá, jako když vypráví Vladimír J. Ale přátele, upřimně, zase nikdo z nás ji neslyšel tolikrát jako on... Nejdůležitější informace dostal: bar od sebe, a že není nutné se to naučit, ale nechat se u tuho dobře vyfotografovat.

Do Wieku jsme dorazili kolem půl desáté ráno a rovnou jsme zašli pozdravit Kudlajze, který už to dobou diktoval. Náš plán na Radkovu výuku jsme operativně změnili. Bušilo s takovou intenzitou, že jsem nebyl schopen udržet tréninkový kajt. První pravidlo Lorencovi školy: na těžším se člověk učí, takže Radek šel rovnou do vody. Zatímco jsme trénovali, Jiřinajezdil. K tomu se váže jedna poměrně vtipná historka. Před tím než jsme šli do vody, dostal Jiřina jasné instrukce, aby laskavě odložil klíče od vozu do batohu a v žádném případě si je nedával do plavek. Asi o dvě hodiny později nám za to přišel poděkovat s dovětkem, že stejné instrukce jsme mu měli dát i pro mobil... Suma sumárum v Turecku utopil zub a v Německu mobil. Střídavě jsme jezdili a asistovali Radkovi, který trénoval ovládání kajtu a starty - rozuměj pouštěl tam supermany - až do páté hodiny večer.

Rychlý nákup jídla, vyzvednutí Kudlajze a jeho bandy a hledání ubytování. Nakonec jsme zakotvili v kempu u Dranske. Únava, tma a lahev jemné hruškovice způsobila, že jsme stan stavěli hodinu. Vedle nás na jedné straně kempila partička trochu hlučnějších německých technařů a na straně druhé byl opuštěný přístřešek s kempinkovými židlemi, stolem a dokonce jídlem, připraveným na snídani. Po první láhvi hruškovice se nám zdálo jako špatný nápad si tam sednout, proto jsme si na jejich prádelní šňůru pověsili všechny neopreny. Po druhé láhvijsme tam seděli a vyžírali němčourům Nuttelu, kterou měli připravenou k snídani. Po třetí lahvi jsme k tomu stolu přizvali i partičku vedle kempujících technařů. Původní majitelé se vrátili kolem druhé hodiny ráno a jediné slovo, kterému jsem rozuměl, bylo: "raus". Jiřina se sice začal ohánět Benešovi dekrety, ale jemně jsem ho upozornil, že už je 70 let po válce a navíc nejsme v Sudetech.

Druhý den jsme si trochu zdřímli a na spot jsme dojelikolem jedenácté. V tu dobu už tam bylo solidně natřískáno. Radek šel trénovat rozjezdy. Odpoledne se začal spot vyprazdňovat. S Jiřinou jsme se štípali v zátoce sviní a kolem páté hodiny přidal vítr na intenzitě. Byl čas natočit nějaké záběry. Radek dostal přesné instrukce, kam se postavit. Chvíli jsem si pohrával s myšlenkou, že ho zkusím přeskočit, ale jemu se ten nápad nelíbil... Nechápu proč. Kudlajz s Honzou tam sázeli jeden trik za druhým. Zpětně viděno jsem rád, že jsme to přečkali ve zdraví. Večeře klasicky v rybárně, tentokrát doplněná o videokoučíng. Další zpestření nabídlo dolování zapadlé krytky GoPro3 zpod dřevěného roštu za pomoci teleskopické tyče a leukoplasti na její špičce. Nevěřícně přihlížejícím osazenstvu jsme to vysvětli jednoduše: MacGyver Drei, ja.

Po návratu do kempu jsme zjistili, že naši neměčtí sousedi vyklidili svá místa. U pivka jsme rozebrali Radkovo progres s tím, že není špatné se proletět vzduchem, ale další den bude lepší nepouštět to moc do power zony neboť Windguru předpovídal v poryvech přes 16m/s. Následující den jsme se přesvědčili, že předpověď skutečně nelhala.

Po snídani jsme začali strojit to nejmenší vybavení, které bylo k dispozici. Ve vzduchu byly jenom kajty od 9m a níže. Byl nejvyšší čas, aby měl Radek vlastní záběry. Ubezpečil jsem ho, že Final Cut Pro uděla pro-ridera z každého.

Naštěstí nebyla potřeba žádná fotomontáž a Radek se rozjel hned na první dobrou. Sice down-wind, ale bylo to tam. V záchvatu radosti ještě křičel, že neví, jak má zastavit. Zakřičel jsem ať neřeší blbosti a šel fotit Jiřinu. Pro následující běh události jsem připravil foto-příběh s názvem Jiřina kontra Jürgen, protože takový sestřel nepamatuje Rujána od jara 1945.

  1.) Jiřino pošli to tam 2.) Jiřina letí, skok do dálky jako Zadar z mamutího můstku 3.) Zleva neočekávaně křižuje Jürgen 4.) Jürgen sestřelen přes lajny 5.) Povinný odstřel na jedničku 6.) Šťastné shledání - kameraman, Jürgen, Jiřina

A to je vše přátelé. Jak správně poznamenal Radek, tenhle sport bolí, ale stálo to za to.

all-boards crew

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Color I Color II Color III